Křemešnická skalka
Její vznik popisuje pověst, která vypráví, že kdysi se křemešnickou vodou vyléčila bohatá paní. Jako poděkování věnovala kostelu velký zlatý kalich. Avšak jednou v noci vnikl do kostela zloděj a kalich ukradl. Při každém kroku se však lup stával těžší a těžší, položil jej proto, aby si odpočinul. V tom okamžiku se kalich proměnil v ohromný kámen - skalku. O té se věří, že vyleze-li tam dívka bez cizí pomoci a pomodlí se, určitě se do roka vdá. Poprvé se to prý povedlo jakési pelhřimovské měšťance a ona tam z vděčnosti dala postavit křížek.
Pověst není zasazena do určité doby, jisté však je, a záznamy v křemešnické pamětní knize to potvrzují, že kostel byl skutečně roku 1834 vyloupen a zloději tehdy odnesli kromě jiného také oltářní kalich, takže kněz pak musel při mši obětovat z kalicha skleněného.
Poutě
Velká pouť se konala vždy na slavnost Nejsvětší Trojice osmou neděli po Velikonocích, dále se držela pouť v oktávu, tedy týden po Velké pouti, tzv. Malá (německá) pouť pátou neděli po Velikonocích, na sv. Annu, Růžencová v prvním říjnovém týdnu a až do roku 1938 na svátky svatodušní také pouť jihlavských střelců. V roce 1935 přibyla i pouť k sv. Janu Boscovi, jemuž byla v chrámu postavena socha, ke které přinášeli vděční prosebníci zlatá srdíčka. Kromě těchto poutí přicházela ve své sváteční dny také procesí z okolních obcí.
V dobách největší slávy v 18. století přicházelo za rok na Křemešník až 700 procesí z celých Čech, Moravy, Slezska, Bavorska a Rakouska. Pro potřeby poutníků byly před vstupem do ambitů na prostranství vpravo od stromořadí postaveny dřevěné boudy polních kuchyní s otevřenými ohništi, kde se mohli účastníci poutí najíst, napít a popřípadě i vyspat. Boudy patřily pelhřimovským měšťanům, kteří získali povolení zde provozovat živnost, a mimo poutí byly opuštěné.
Ambity
Kostel z jižní strany obklopují ambity, sloužící jako úkryt pro poutníky a při poutích také jako improvizované zpovědnice. První ambity byly údajně postavené již v roce 1626, jejich současná podoba však pochází z roku 1734, kdy k nim byly přistavěny dvě kaple s půdrysem nepravidelného šestiúhelníku. Horní, jihovýchodní kaple je zasvěcena Korunování Panny Marie a je vyzdobena 34 výjevy ze života Matky Boží od malíře J. Neumanna z Kunžaku, provedenými roku 1871. Pro dolní, jihozápadní kapli zvanou kaple Mrtvých zhotovil roku 1904 na přání tehdejšího kaplana F. B. Vaňka řezbářskou výzdobu František Bílek, dnes je kaple věnována památce padlých ve válce a jsou v ní uloženy ostatky údajného prvního křemešnického poustevníka Jiřího Mrňávka, které byly nalezeny v roce 1934 při stavebních úpravách. Roku 1947 v ní byl instalován kamenný oltář a svícny.
© Muzeum Vysočiny Pelhřimov
Historie Křemešníku
Ve 13. a 14. století na úbočích Křemešníku provozovali Rožmberkové a Trčkové z Lípy těžbu stříbra; opuštěné šachty po ukončení těžby později sloužily jako obydlí poustevníků z řádu františkánů a ivanitů.
Roku 1555 byla na Křemešníku postavena dřevěná kaple zasvěcená Nejsvětější Trojici. Ta se stala oblíbeným poutním místem a roku 1651 byla z prostředků města Pelhřimova postavena kaple zděná. Tu vysvětil roku 1654 opat kláštera v Želivi Norbert. K dalšímu rozšíření došlo v 18. století - v letech 1710 až 1720 byl vybudován poutní kostel, ten byl roku 1734 doplněn ambity a roku 1750 byl dokončen do dnešní barokní podoby. Od roku 1763 byly vedeny kroniky o procesích; po staletí sem každoročně putovaly desítky tisíc věřících. 
V novodobé historii zažil Křemešník největší rozmach v letech 1878-1919 za průvodcovské činnosti křemešnického učitele Josefa Zahálky. Vzpomínkou na něj je kniha Na krásné samotě, jejímž autorem je kněz, spisovatel a kulturní organizátor František Bernard Vaněk, který s ním na Křemešníku jako expozita působil v letech 1902-1907.
Kromě kostela poutníky přitahovaly i tři křemešnické studánky: Stříbrná studánka, studánka U buku a zejména Zázračná studánka (též Zlatá studánka), jejíž voda vyvěrá zpravidla od Vánoc do léta, jsou jí přisuzovány léčivé účinky a je slabě radioaktivní, což při skladování zabraňuje tvorbě bakterií. Nad Zázračnou studánkou byla vystavena kaple a začíná zde křížová cesta, stoupající na vrchol Křemešníku. Je zakončena jeskyní, která symbolizuje Boží hrob - v ní je uložena kamenná socha Kristova těla od sochaře Antonína Bílka bratra Františka Bílka.
Poblíž kostela se nachází nedokončená stavba tzv. Větrného (havraního) zámku. Podle projektu Kamila Hilberta jej začal roku 1930 stavět sochař Josef Šejnost pocházející z nedalekého Těšenova. Na věži zámku sedí sedm skleněných havranů jako připomínka pohádky o sedmi bratrech. Josef Šejnost zde plánoval zřídit muzeum svých medailí, projekt však nebyl dokončen.
zdroj: Wikipedia
Křížová cesta
Křížová cesta od Zázračné studánky ke kostelu Nejsvětější Trojice byla budována v letech 1903 - 1906. Původní Bílkovy návrhy kapliček v podobě květin, ani Foersterovy plány realizovány nebyly. Vybrán byl návrh Antonína Theina z Černova, terakotové reliéfy vytvořil Viktor Foerster a sochu pro Boží hrob zhotovil Antonín Bílek, bratr Františka Bílka. Cesta byla vysvěcena v den 34. narozenin děkana Vaňka dne 15. července 1906 františkánským mnichem P. Kajetánem Fischerem z Votice. Původní reliéfy zastavení byly zničeny za 2. světové války, nové namaloval výtvarník Raimund Ondráček. Také původní cihlové kapličky byly v roce 1947 nahrazeny žulovými, projektovanými arch. Františkem Řehákem a postavenými stavitelem Šmídem z Černova. Posvěceny byly o oktávu velké pouti.
© Muzeum Vysočiny Pelhřimov
Msgre František Bernard Vaněk
Pelhřimovský děkan, papežský prelát, Monsignor František Bernard Vaněk se narodil 15. července 1872 v obci Stádlec u Tábora rodičům Josefu a Rosálii Vaňkovým. Po studiu na nižším gymnáziu v Táboře, kde se setkal se svým pozdějším velkým přítelem Františkem Bílkem, se rozhodl pro studium teologie na kněžském semináři v Českých Budějovicích. Knězem byl vysvěcen v českobudějovické katedrále sv. Mikuláše 19. července 1896.
V roce 1897 byl ustanoven kaplanem v Pelhřimově. Od samého začátku svého působení v Pelhřimově se energicky zapojil do kulturního dění ve městě. Na jeho popud byly do pelhřimovského chrámu sv. Bartoloměje objednány obrazy Křížové cesty, kterou společně vytvořili František Bílek a Viktor Foerster, a o něco později jesličky od F. Bílka.
Dne 15. 10. 1902 F. B. Vaněk požádal o uvolněné místo exposity na Křemešníku. Jeho žádosti bylo vyhověno, a tak se v listopadu téhož roku přesídlil společně se svojí maminkou a čtrnáctiletou neteří Klementinou Menšíkovou na „Krásnou samotu“.
Již v této době se projevoval Vaňkův literární talent, ještě před příchodem na Křemešník vydal svou jedinou sbírku básní „Sacerdotium“ a založil homiletický časopis „Kazatelna“. Dobu svého působení na Křemešníku mezi lety 1902 a 1906 pak zachytil ve svém nejznámějším románu „Na krásné samotě“. Se stejným entuziasmem jako v Pelhřimově zveleboval také kostel Nejsvětější Trojice a jeho okolí. Nechal vystavět křížovou cestu a vyzdobit kapli Mrtvých, ve spolupráci s řídícím učitelem Zahálkou dosáhl dne 1. března 1904 zřízení poštovny. Křemešník v té době navštívili také mnozí z Vaňkových četných přátel z uměleckých kruhů, za všechny jmenujme Otokara Březinu, Františka Bílka či Viktora Foerstera.
Založení kostela na Křemešníku
O
založení kostela na Křemešníku vzniklo několik pověstí. Jedna vypráví příběh pelhřimovského měšťana Matouše Chejstovského, který prý roku 1555 při cestě přes křemešnické lesy spadl do opuštěné štoly po dolování stříbra. Ve strachu, že v díře zahyne, modlil se k Nejsvětější Trojici a učinil slib, že pokud bude zachráněn, vystaví na vrcholu Křemešníka kapli, což také učinil.
Rozhledna
Rozhledna byla vybudována v letech 1992 - 1993 podle projektu Ing. Vladimíra Žáka ve spolupráci s Armádou ČR, která má na vrcholu rozhledny svůj vysílač.
Rozhledna dostala jméno Pípalka a to podle předsedy turistického oddílu Pelhřimov Pavla Pípala. Rozhledna je vysoká 52 m a vede na ni 206 schodů. Vyhlídková plošina s orientačními cedulemi se nachází ve výšce 44 m. Při běžné viditelnosti je rozhled do okruhu 30 km. Při skvělé viditenosti je dokonce možné spatřit Kleť, Boubín nebo 200 km vzdálené Krkonoše.
V pokladně rozhledny je v prodeji turistická známka č. 384.
Zdroj: Publikace Stříbrný vrch Křemešník
Stříbrná studánka, má pověst, podobně jako její slavnější sestra zlatá (zázračná) studánka, léčivé studánky. Škoda, že je mírně v pozadí. V okolí se dolovalo stříbro a to vysvětluje její léčivé učinky, ve vodě se vyskytuje koloidní stříbro, které udržuje vodu dlouho čerstvou a s výbornou chutí. Na rozdíl od zlaté z ní voda teče celoročně (dosvědčují to i fronty těch co si sem chodí pro vodu do zásoby). Najdete ji cca 1km od od zlaté respektive od parkoviště na Křemešníku
Zázračná studánka (též Zlatá studánka), jejíž voda vyvěrá zpravidla od Vánoc do léta, jsou přisuzovány léčivé účinky. Je slabě radioaktivní, což při skladování zabraňuje tvorbě bakterií. Nad Zázračnou studánkou byla vystavena kaple, u které začíná křížová cesta, stoupající až na vrchol Křemešníku. Tato voda prý léčila i mor a vyvážela se v sudech na moře.
Můžeme pochybovat o její zázračnosti, ale faktem je, že zdroj pramene je přímo v srdci přírodní rezervace. Rozhodně stojí za to si nabrat pár litrů sebou.
Větrný zámek
Poblíž kostela se nachází nedokončená stavba tzv. Větrného (havraního) zámku. Podle projektu Kamila Hilberta jej začal roku 1930 stavět sochař Josef Šejnost pocházející z nedalekého Těšenova. Na věži zámku sedí sedm skleněných havranů jako připomínka pohádky o sedmi bratrech. Josef Šejnost zde plánoval zřídit muzeum svých medailí, projekt však nebyl dokončen.
Josef Šejnost (30. května 1878 Těšenov – 9. února 1941 Praha) byl český akademický sochař a medailér.
Narodil se v obci Těšenov u Horní Cerekve 30. května 1878. Po studiích na keramické škole v Bechyni nastoupil do továrny na keramiku v Rakovníku. Teprve když se stal finančně nezávislým, mohl v roce 1901 nastoupit na uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Stal se studentem Stanislava Suchardy a Vojtěcha Preislera. V roce 1911 se definitivně rozhodl věnovat se výhradně medailérství.
Realizoval návrhy mincí včetně jubilejního svatováclavského dukátu. Méně známou epizodou z jeho tvorby jsou prototypy marionet podle návrhů M. Aleše. Na medailích vytvořil galerii velkých českých osobností. V druhém mezipatře pražského Obecního domu je umístěna jeho deska s plaketami mužů 28. října: Soukupa, Rašína, Švehly, Stříbrného a Šrobára. Nezpodobňoval jen politiky. V roce 1924 vytvořil medaili na počest našeho prvního olympijského vítěze Bedřicha Šupčíka. Nepřipomínala se ani jeho autorství pamětních desek. Je to například deska na rodném domě Bedřicha Smetany v Litomyšli, deska Karla Havlíčka Borovského v Humpolci a řada dalších, například plaketa Babičky, Mikoláše Aleše, Jana Husa, Vojtěcha Hynaise. Panteon Národního muzea zdobí jeho podobizna Pavola Orzságha-Hviezdoslava. Na mostě v zámku v Novém Městě nad Metují vytvořil sochy medvědů.
Pozoruhodný je jeho "Havraní zámek" se sochami havranů ve věži, na Křemešníku u Pelhřimova.
Celkem vytvořil přes 300 děl, z toho asi 200 medailí. Jeho práce vynikají mimořádnou plasticitou a jsou sběrateli mimořádně ceněny. Věnoval se i teorii a v roce 1924 napsal dílo Problém pokroku v sochařství.
V letech 1905–1907 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.
V jeho díle pokračoval i jeho syn Zdeněk, který vytvořil pamětní bustu Josefa Lady pro Hrusice a kromě sochařské a medailérské tvorby se věnoval i restaurování.
zdroj: Wikipedia